Kényk

Tramvaj se vynořuje z chaosu přeplněných křižovatek
tříšť zkáza nevědomost
Zvolna se její obraz nicméně vyjasňuje dostává tvář
dobromyslnou brunátnou s veselýma okrouhlýma očima
I těla nabývá Ustaluje se jak ryba v akváriu
a zase proplouvá ve stříbrném kovovém svistu zastavuje
odbočuje
obrací se sem a tam až sem kde je očekávána
ta nečekaná

Všechno to ale
je jenom zdání S řevem elektrických vlaků od Tišnova
ve tvrdém čistém horském světle (Jsou tu snad hory? Kde?)
pozoruji
velikou královskou krajinu předměstí
Prohnaný barokní úsměv klášterní fasády
vytrácí se za hukotem
přesně vedených kol náprav a vozových skříní ocel po oceli
Sinavé tváře
obrovských nehotových staveb na obzoru
nevyjadřují nic

Taková hra
taková se tu tedy hraje zbrojnoši obrněný služebníku králův
Kde je však vaše Pole? Vidím jen
jak divná setba porůznu bují po pláních
Co z ní roste to vymyká se rozumu
navyklému na jisté rozměry body přímky a protínání
na jistou nejistotu Zrak pátrá husserlovsky v kruhu
putuje ve fenomenologických obzorech až ten zvyk
se pomalu vtělí i do mé podoby: člověk v kozelci
nehybné oteklé ruce k nohám přivázány
reflektuje to obhlížení Stále jen obhlížení
Snad bych měl...
cosi hlubokého či duchaplného
jak slušelo by se ke dvoru?

Ale ta situace toto vyčkávání
(všechno jen zdání v čase utopené)
tak jako zelená koruna kopce za železnicí
se k nerozlišení tratí v krajině
Žezlem by pak byl černý spár akátu miláčka mého krutého
plného vůně a jedu
A říšským jablkem jakákoliv padanka třeba i nahnilá
Jednou možná
ještě rádi vzpomeneme Štěkot psů upomíná
na existenci stráží

Méně už slov a tišeji pane můj
Neboť král spí Mohutné nahé svaly rytířsky uvyklé hrám
s dřevcem a štítem jsou teď ochablé Ústa hlasitě vdechují
a vydechují Oči se zavřely
Snědé nohy těžce svaleny ve stínu klenutí
ruka objímá hrušku meče když vítěznou zemí
velkého Pole Kényku
v lehkém snu kráčí vstříc novým činům
(Husserl mu v tom nikterak nevadí)
Mnohé mu bylo prý dáno ještě více prý dobyl
a ještě nadto mu bylo přislíbeno
pohané v podmaněných zemích se učí vyslovovat jeho jméno
ač láska to není co je přinutilo

Před domky železničářů otáčejí se po mně růže dívám se
bez pohnutí bez dojetí sám a neživý
louka zaříznutá do lesa jak záliv a cesta podél
jdu aseptickou nádražní halou vyhledat případné spojení
reproduktor volá heroldi královi vytrubují
mne se to netýká neposlouchám Kényk!
Nádraží Královo Pole!

Veliká zářící krajina
tiše porůstá podivnými bylinami
(některé jsou snad léčivé
anebo hořkosladké) Neznám je vidím jen tuto plochu
přibližně kruhovou Slunce se sklání a daleké město
jak štípený křemen Křesají modré jiskry a tančí
po drátech když tramvaj vynořuje se z chaosu
z tříště křižovatek Nyní už vím
Reproduktor burácí chtějí abych opustil svůj kruh
(pokoušejí se mě zřejmě odlákat)

Tišeji! Tišeji pane můj Král spí
nech znít jen hukot přesně vedených kol oceli po oceli
Elektrický vlak od Tišnova mi řve za zády Jen málo ukročit
a mohl jsem být pod ním Kde je však pořád to Pole?
Tak snadné bylo by udělat se za slepého
v kruhu pajdat a ulomit si hůl a oloupat ji doběla
Roztržitě blábolit a ptát se dychtivě: svítí už slunce?
Ne? Anebo měsíc? Říkáte že je pod mrakem?
Ale ne zcela? V tom cípu oblohy se jasní? Děkuji! Děkuji!
No dobře... dobře...
Tak snadné by to bylo
že pozornost k očím lásky je snad vskutku doménou
podívínů a melancholiků...
Anebo?

Nyní obracím se (blázen) k růžím jež dívají se ze zahrádek
Slintající psí tlama hlídače (následek) chrlí
chroptivé spílání až zalyká se
Tišeji tišeji pane můj Král spí a jenom malá minuta
mu zbývá a neporuš mu teď statný hnědý sen
o Králově Poli velkých činů a obrovských nehotových staveb
Tišeji pane můj Překrásně tramvaj klouže
půvabně mění směr a blíží se tam někde na kraji Brna

Ruka na hrušce meče se zachvěla A celým svalnatým tělem
proběhlo trhnutí pootevřená ústa vydala trýznivý
či slastný vzlyk Král je nahý A spí
ve stínu svého štítu Kde je však to Pole? Kdo ví
Kdybych opustil tuto přibližně kruhovou plochu
již jsem vyhledal
vešel bych mezi bodláky a jiné byliny
jež nepojmenuji tam na kraji Brna

Taková hra se hraje Veliká krajina září
v tom tvrdém světle
Klášter se podivně lstivě usmívá ostatně není
to české baroko je to Vídeň To všechno je jen zdání
anebo úmysl či předsevzetí po cestě pojaté po cestě křížové
křížem krážem nádražní halou s pamětí přeplněnou číslicemi
hodin a minut možných návratů kdybys snad přece jenom ne
Tramvaj se kdesi vine a kličkuje hravá a graciézní
dobromyslná tvář se dvěma očima Kovový svist
a skla zlacená odpoledním sluncem toť vše
co si z ní teď lze představit Zelené akáty na kopci
se téměř nenápadně ztrácejí v krajině Prý jsou to
stromy smrti Pro mě ne
tam daleko na kraji Brna

Tišeji tišeji pane můj Už malá minuta jen zbývá králi
Ústa hlasitě vdechují a trhají sebou hnědé nohy
jako by kráčel po poli činů miloval se
nebo zápasil se smrtí
Oči však zůstávají
pevně sevřeny
Řev elektrického vlaku od Tišnova ocel po oceli
bílá tvář vytřeštěné oči toho kdo se dívá
to všechno je jen zdání
na nádraží Královo Pole

Chodím pomalu v kruzích snad jsem je už vyšlapal
neměli by mi je rušit
ztracené v čase a obyčejné jak tato situace tak já

Zrak fenomenologicky pátrá kolem Navyklý svázaný
marně hledá to Pole a co na něm roste
Méně slov
a tišeji pane můj je konec protínání všech přímek
Tělo uvyklé bojům a hrám s dřevcem a štítem již ochablo
nedýchá
oči jsou zavřeny nahé ruce a nohy těžce obejmuty
stínem leknutí
Ležící meč a v průhledu symbolická krajina činů
veliké Královo Pole
kráčí už navždy a vítězně jen do snů

Tišeji pane můj a méně slov Probíhá pohřeb
Meč vpravo pancíř vlevo Nahý a tichý vejdi do lázně
nespěchej a spěchat nedovol byť vůle byla jakákoliv
Spěch je šílenec s nožem spěch je vlak řvoucí po oceli
suchý spár akátu s ostny jež se zatnou a časný konec
Tady však je vítězství!

Zde tedy to Pole! Na pláních náhle bují osení
podivně vymyká se tomu dusivému býlí jaké znám
těm dimenzím přímkám a protínání kombinacím a nejistotě
do nichž se ze zvyku vtěluji jak člověk zkroucený
násilím do kozelce
v ladné nehybnosti spoutaných rukou a nohou mrtvého
Veliké Královo Pole se otřásá zemětřesením divého klíčení
Se štěkotem
střeží psi své růže

Dívám se na zářící cestu mezi železničářskými domky
reproduktor zdáli volá do řevu a svistu vlaků
od Tišnova či odkudkoliv
mne se to netýká to vše je jenom krajina
královsky úsměvná velkolepá krajina předměstí
Ve tvrdém skoro horském světle vynořuje se
z poslední křižovatky tramvaj nyní již skutečná
obrací se sem a tam a sem až sem
kde tě čekám
nečekaná

Milota, Karel: Gregor. Praha: Mladá fronta 1999, s. 46-52.

{{mute[setMute].title}}